Německý psycholog Wolfgang Wendlandt ve své knize o vývoji řeči u dětí přirovnává průběh osvojování jazyka ke stromu. Žádný strom není stejný, stejně tak i osvojení řeči u dětí probíhá individuálně. Aby strom zmohutněl, potřebuje růst v určitém sledu.
Země, ze které strom vyrůstá, představuje kulturu, prostředí a společnost, ve které dítě vyrůstá.
V této zemi se nacházejí kořeny stromu. To jsou vývojové procesy, kterými musí dítě nejprve projít, aby bylo schopné řeči porozumět a začít ji používat. To zahrnuje používání smyslů jako je sluch, zrak, hmat, vývoj mozku a osvojování hrubé a jemné motoriky, ale také emocionální a sociální vývoj.
Tyto kořeny se sbíhají v kmen, který značí porozumění řeči a radost z mluvení. Kmen tak může sílit, protože malé dítě je okolím podporováno v rozvoji řeči a chváleno za úspěchy, které se mu v této oblasti podařily.
Kmen se rozvětvuje do koruny, která představuje slovní zásobu, artikulaci a gramatiku. Stejně jako v přírodě koruna stromu postupně houstne a mohutní, tak i proces osvojování těchto oblastí je postupný a individuální. Vršek stromu pak představuje schopnost čtení a psaní.
Stejně, jako strom potřebuje vodu, i dítě potřebuje, aby bylo podporováno v řečovém projevu. Dítě přijímá podněty od okolí, sleduje pohyby mluvidel, je obklopeno komunikací ve svém okolí. Aby dítě mohlo z této „vody“ růst, potřebuje, aby dostalo ke svému řečovému projevu prostor a aby mu jeho blízcí naslouchali.
Slunce zahřívá strom a svítí na něj, stejně, jako přijetí, že dítě je individuální osobnost, kterou je třeba přijmout takovou, jaká je. I s tempem jeho rozvoje i s jeho nedostatky a poskytovat mu dostatek lásky, ve které se může rozvíjet.
Tak se o ty naše malé stromky dobře starejme.